Když se dívá žena na jinou osobu stejného pohlaví, často analyzuje. Během vteřiny jsme schopny uspořádat si v hlavě list s poznámkami obsahujícími odhad věku, společenské postavení, styl, vkus, dokonce i obchody, ve kterých dotyčná nakupuje. My ženy jsme prostě takové. Chceme být krásné, a tak neustále srovnáváme a hodnotíme. Ovšem pokud se nám něco na jiné ženě opravdu líbí, rády jí to pochválíme (se skrytým vedlejším úmyslem, aby nám prozradila, kde to koupila/jak shodila/jak dokáže vypadat tak mladě).
Pokud jako příklad udáme šaty, žena je často nepochválí jako celek. Oceňuje barvu, potisk, vzor, materiál, střih, délku, šířku, zdánlivou pohodlnost nebo noblesu. Když si tohle dáma všechno v hlavě přerovná, přistoupí k ženě a řekne: „Máš krásné šaty.“ Pak může přijít poděkování, příjemný rozhovor o původu oblečení a znovu obdiv a další a další témata. Upřímně míněná lichotka rozehřívá a rozjasňuje den.
Chválit se ovšem nebojí ani muži. Jenže to dělají jinak. Většinou se oblečením ani dietami příliš nezabývají, řídí se okamžitými očními vjemy. A tak jsem během svého života holčičky s hezkými šaty zjistila, že pokud si chci od muže vydobýt lichotku, látkou ani střihem nezaujmu (čest výjimkách). Muži chválí tehdy, když zvolím výstřih málem až na břicho. To upírají zraky na pokožku na mé hrudi a vycházejí z nich blažená slova: „Máš nádherné šaty...“
Nutí mě k úsměvu ten krásný rozdíl mezi ženským a mužským vnímáním. Ale je to tak naprosto v pořádku. Důležité je, abychom se nebáli chválit, ať už máme ke kráse jakýkoli postoj. Mnoho lidí sice neumí komplimenty přijmout a dochází tak k dost trapným situacím, ale já to stejně ráda zkouším. Lichotky jsou milé, dokážou vykouzlit úsměv a budují cestu k člověku. Nebojme se jich.