Nikdy by mě nenapadlo, že může zrovna taková věc jako slovní výstelka člověka psychicky deptat, ale nedávno jsem se o tom přesvědčila. Asi měsíc jsem byla nucena sdílet svůj čas na nemocničním pokoji s paní, která mluvila hodně, ráda a nahlas. Na tom by nebylo samo o sobě nic špatného (toto tvrdím jen v rámci asertivní slušnosti), jen kdyby se v její mluvě neobjevovala stále tatáž slova. Denně jsem minimálně čtyřicetkrát slyšela „normálně“, „takhle todlencto“ nebo „jo?“ na konci věty. Brzy se ale ukázalo, že ačkoli o tom ona paní sama nevěděla, díky slovnímu plevelu vytvářela naprosto neprůstřelné argumenty.
Jednou jsme se bavily o výhodách a nevýhodách vytápěné podlahy, kterou jsme měly na pokoji. Když jsem se zmínila, že je to podle mě dobrý vynález, paní se mnou nesouhlasila. Zeptala jsem se proč. A nyní nadešla ta slavná chvíle slovních výstelek, jelikož má spolubydlící nebyla schopna vytvořit adekvátní argument, a po chvíli přemýšlení z ní vypadlo: „Protože... prostě takhle todlencto.“ Geniální. Proti tomuto tvrzení totiž už nic nemůžete říci, je totální a neprůstřelné.
Upřímně se divím, že si na to ona paní ještě neučinila patent a neprodává ho všem manažerům, politikům a vedoucím firem. Beru za svou povinnost předat toto sladké tajemství dál, když bylo až doposud nevědomky drženo v utajení. Jen si to představte! Přijde třeba zaměstnanec a zeptá se vás, proč mu nedáte vyšší plat. Nevíte jak se z toho vyprostit? Lehká pomoc. Stačí použít: „Protože... prostě takhle todlencto.“ A jste okamžitými vítězi!
Teď vážně. Největší zlo na světě není slovní plevel, ale normálně prostě totálně hloupý takhle todlencto člověk, který s vámi – rozumíte tomu? – který s vámi normálně sdílí nemocniční pokoj... takhle todlencto. Jo?